Hudba slepců (Otokar Březina, Ruce, 1901)

Jsou naše duše v tisíciletích exilem země

slepci osleplí mystickou vinou narození,

ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce!

v horečné improvisaci nakloněni.

Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům,

víří k nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími,

a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem,

svíjejí se pod etherných prstů dotyky šílenými.

Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik

v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém?

Jak marně bušící touha po procitnutí

na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém?

Zahrady gigantských květů voní z tvých tónů,

triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást,

v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem

vichřici jisker rozhrnuje z azurných brázd.

Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel,

prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají,

a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje,

kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají.

Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich od věků dýchají ženy,

v temnotách žhavého větru polibky střásajíce,

měsíční záře v nich k rozkoši zvoní, jak stříbrné kruhy

nad bílými kotníky zajaté tanečnice.

Všechny písně slité v nich víří jak věky je zpívali bratří,

knížata, proroci, šílenci, světci a zavržení,

dissonance všech životů mrtvých, zoufalství svatého boje,

i budoucích jiter, v krvi se šeřících, kuropění.

Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti,

kvetoucí v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely,

a všechno, co myšlenku hrůzou a závratí jímá

a čeho osleplé pohledy neviděly.

Jdou naše duše v tisíciletích exilem země,

slepci osleplí mystickou vinou narození,

v hudbě tvých vášnivých, kvílících, hýřících houslí, ó srdce,

marně hledají utišení.

A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk

milostí objaly v nekonečno rozpjaté intervaly:

proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře

a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.