V hlubinách spí, kam slunce nedosvítí,

jeho dech vlny zvedá, moře se probudí.

Trojzubcem švihne a moře se otevře,

vládce slané říše, zkáza i naděje.

Jeho kočár z mušlí táhnou bílí koně,

každý krok otřese zemí, hromy burácí ve zvoně.

S bratry rozdělil svět – nebe, moře, stín,

jemu připadly proudy, hněv i mořský klín.

Poseidóne, pán všech vod!

Tys moře, bouři, sílu rod.

Když hromy zní a vlny rvou,

tvé jméno všichni volají tmou!

Poseidóne, v hlubinách spíš,

tvá říše nikdy nekončí.

Zem se třese, nebe padá,

když tvá hněvivá ruka vládá!

Z nitra trůníš v paláci z korálů,

s Amfitrítou po boku, královno oceánů.

Delfín ti prozradil, kde lásku skrývala,

tvá moc ji získala, i hvězdy jí dala.

Když Athénu jsi chtěl přemoci,

pramen jsi v zemi probudil k moci.

Ale lid zvolil olivu, ne tvou sílu,

však moře zůstalo tvé – věčné a v tichu.

Poseidóne, vládče vln!

Země praská, nebesa zní.

Trojzubcem kreslíš nový směr,

jsi hněv i klid, jsi pradávný zněl!

Poseidóne, bůh hlubin,

tvé jméno sílí v každém činu.

Námořník vzývá tě, když bloudí tmou,

nad ním se zvedá vlna s tvojí mocí zlou.

Ve stínech se skrývá tvá starobylá tvář,

otec Kyklopů, zplozenec božských svár.

Zkázu i spásu přinášíš plavcům všem,

tvé moře je soudcem, tvá bouře je sen.

Poseidóne, veď nás dál,

když vlny šílí, když ztrácí se směr.

Tvůj hněv je písní, co moře zná,

tvá síla v duši každého z nás tkví dál!

Poseidóne, pán bez břehů,

vládneš věčnosti, mocí bez hříchů.

Bůh moří, země a bouří hlas,

vládni, než zhasne poslední čas!