(Sloka 1)

Sedíš tam v lesku, co studí jako led

kolem je hluk a cizí, prázdný svět.

Hraješ tu roli, co ti v šatně dali,

zatímco v tobě staré stěny padaly.

Vidím tě i tam, kde mě nikdo nečeká,

skrytá v těch slovech, co nikdo neříká.

(Refrén)

Můžeš se zlobit, můžeš mě v sobě zapírat,

můžeš ty dveře před pravdou zavírat.

Ale oba víme, co v tom tichu hoří,

když se tvé masky v mých dlaních boří.

Nejsem tvůj soudce, jsem tvůj klid,

místo, kde konečně smíš sama sebou být.

(Sloka 2)

Vím, že máš strach, že tě za tu slabost potrestám,

že v tomhle boji zůstaneš úplně sama.

Ale já nebudu útočit, nejsem tvůj nepřítel,

jsem ten, kdo v bouři tvé kroky uviděl.

Nezajímá mě, kolik lží jsi musela utkat,

chci jen tvou pravdu – tu jedinou a čistou potkat.

(Bridge)

Na starém místě, tam, kde to kdysi začalo,

kde naše slunce poprvé do tmy plakalo,

nechal jsem vzkaz, co časem nezestárne,

čeká tam na tebe, až tvé srdce procitne.

Není to nátlak, jen pevný bod v čase,

až se tvůj chaos v mém klidu zase najde.

(Refrén)

Můžeš se zlobit, můžeš mě v sobě zapírat,

můžeš ty dveře před pravdou zavírat.

Ale oba víme, co v tom tichu hoří,

když se tvé masky v mých dlaních boří.

Nejsem tvůj soudce, jsem tvůj klid,

místo, kde konečně smíš sama sebou být.

(Outro)

Stojím tu pořád, na stejném místě,

přes všechny bouře, vím to teď jistě.

Až přestaneš lhářům do očí se smát,

přijď domů... už se nemusíš bát.