Již tisíce let, roste tu les,

Nechoď tam sám, moh by se's bát...

Ten les je starej jako touha sama,

má kůži z mechu, co je věčné drama.

V něm stromy rostou k nebi pro nic za nic,

a v jejich stínu není žádných hranic.

Tady život se smrtí tančí v jednom kole,

a ticho zpívá písně pevné vůle.

Co nutí všechno růst a zase umírat.

A slyšíš ten tep, co duní pod zemí?

To není jenom les, to dýchá svědomí.

Je moudrý jak čas a krutý jak kat,

je to jenom organismus, co má tě tolik rád.

Je lék i jed, je kolébka i hrob,

je to jenom píseň na tisíc dob.

Tady houby šeptaj vtipy starým pařezům,

a potok vypráví je zase jiným kořenům.

Zde světlo kreslí mapy, co nikam nevedou,

a stíny hrajou divadlo pro duši neklidnou.

V noci vlci zpívaj blues o samotě a luně,

a v kapradí spí ozvěna, co nikdy neuhyne.

Ten les je tak klidný, a přece plný válek.

A slyšíš ten tep, co duní pod zemí?

To není jenom les, to dýchá svědomí.

Je moudrý jak čas a krutý jak kat,

je to jenom organismus, co má tě tolik rád.

Je lék i jed, je kolébka i hrob,

je to jenom píseň na tisíc dob.

Je ustrojenej-neustrojenej... v listí a v trní.

Je chytrej a přitom blázen... když mlčí a brní.

Je to tvůj začátek... i tvůj konec.

Je to jenom les... ten největší znalec.

A ty jsi jenom jeho další krátký tep.

A slyšíš ten tep, co duní pod zemí?

To není jenom les, to dýchá svědomí.

Je moudrý jak čas a krutý jak kat,

je to jenom organismus, co má tě tolik rád.

Je lék i jed, je kolébka i hrob,

je to jenom píseň na tisíc dob.

na tisíc dob.

na tisíc dob.