Z mlhy se zvedá hlas jak štít,

zem duní krokem chudých bot,

kdo pravdu nese, nemusí se skrýt,

i proti světu stojí pevný rod.

Jan Žižka vpředu — oko slepé,

leč zrakem víry vidí dál než král,

v rukou má zákon, meč i cepy,

a v srdci oheň, který plál.

Ne zlato, ne trůn, ne slávu chtěli,

jen slyšet slovo pravdivé,

za kalich krev svou kladli smělí,

za víru prostou, ryzí, živé.

A pak se vznesl zpěv jak hrom,

ne píseň, spíš-li soudný den —

„Ktož sú boží bojovníci“ zněl jak zvon,

a mrazil v žilách cizích pánů sen.

Evropa stála, dech se tajil,

když z vozů zazněl temný sbor,

ne rytíř v brnění, leč lid se vzepjal

a víra byla jeho zbroj i vzdor.

Ten chorál nesl strach i soud,

ne z krutosti, však z pravdy ryzí,

kdo slyšel jej, ten věděl hned:

zde lid se bojí jen zradit svědomí.

A dodnes zní, když mlčí děj,

v kameni, větru, české hlíně —

že pravda není slabých rej,

a svoboda se rodí ve vině…

krve, slz — a víry v člověčině.