Proč ráno bývá vždy moudřejší večera?

A kdo nám počítá naše citové ztráty?

Kde slova jsou ta, která bodala nás včera,

co visí nad námi jak ostnatý dráty?

Kde se ztrácí naše vnitřní síla,

když ji zrovna potřřebujem nejvíc?

A kdo schovává všechny odpovědi,

V našich myslích do zamčených truhlic.

Proč statečňě mlčíme, když nás bolí duše?

A proč se hádáme ve světě rodném?

Proč se tak často tváříme hluše,

když známe pravdu a mlčíme, nechceme problém.

Pořád se ptám,

a nic mi nestačí,

pořád se ptám,

a svět se otáčí,

jak kompas starej.

co ukazuje jen,

Jak jsem tu malej.

Pořád se ptám

a dál nad vším přemítám,

Pořád se ptám,

A odpověď, tu uvítám.

Proč tolik spěcháme za, klidem,

a když je ticho, chceme pak hluk,

Proč stará láska bolí nejvíce večer,

když v ťikotu hodin usíná okolní zvuk.

Proč sami jen lžem,

že máme vše v pořádku,

když v hlavě starosti jen, máme.

A proč se bojíme říct,

promiň!

Za hádku!

Bolí to přece i nás samotné,

Tak proč to neděláme!

Proč to neděláme!

Proč jsou někteří šťastní,

a jiní hledaj svůj smysl celé roky?

Proč slušnost je někomu vlastní,

A jiný chce mít z lidí jen otroky?

Pořád se ptám,

a nic mi nestačí,

pořád se ptám,

a svět se otáčí,

jak kompas starej.

co ukazuje jen,

Jak jsem tu malej.

Pořád se ptám

a dál nad vším přemítám,

Pořád se ptám,

A odpověď, tu uvítám.

Proč vzpomínky bolí víc než, nové rány,

a proč se minulost vrací ve snech?

Kdo kazí nám naše vysněné plány,

A proč nože z minulosti vězí nám stále v zádech.

Proč někdy ztrácíme víru v lidi,

jen kvůli těm, co lhali nám dřív?

A jak poznáme, že někdo vidí,

co skrýváme v sobě a má na nás vliv.

Proč ssliby zněj, tak krásně v noci,

a ráno z nich zbyde jenom prach?

Proč píšeme básně, plné emocí,

a doufáme,

že někdo si přečte je, v slzách?

Proč chceme být jiní, a chceme svítit,

Proč masky své střídáme jako šaty?

Kdo rozhod, co máme dnes cítit,

a proč se tak stydíme za svoje ztráty?

Pořád se ptám,

a nic mi nestačí,

pořád se ptám,

a svět se otáčí,

jak kompas starej,

co ukazuje jen,

Jak jsem tu malej,

Pořád se ptám

a dál nad vším přemítám,

Pořád se ptám,

A odpověď uvítám.

A možná že nechci znát ani odpovědi,

jen stačí mi slyšet, že se někdo taky ptá.

Že někomu to taky jedno není.

Protože více nás takových,

Tento svět snad jednou změní,

Snad jednou k lepšímu změní!

To bych si moc přál