V tichu slyším kroky, co už nejdou zpět,

zbyla po nich ozvěna a nedopitý sekt.

Nesliboval jsem věčnost, jen pravdu bez masek,

a stejně jsem tě ztratil — bez boje, bez otázek.

Nechci tě svazovat,

ani prosit o návrat,

jen ať víš, že někde ve mně

máš pořád svůj řád.

Zůstaň ve mně, i když jdeš pryč,

ne jako bolest — spíš jako klíč.

Nechci tě mít, chci tě ctít,

ať mě tvůj stín učí znovu žít.

Naučil jsem se mlčet tam, kde dřív byl křik,

pochopil jsem, že láska není únik.

Když odejdeš, neber si vinu,

jen vzpomínku, že jsem byl skutečný — ne jiný.

Jestli se někdy vrátíš

jen v myšlenkách, v pár snech,

najdeš mě stát rovně,

už ne na kolenou — ne.

Zůstaň ve mně, i když jdeš dál,

byla jsi pravda, ne omyl, ne klam.

Nechci tě držet, chci tě znát,

jako důvod, proč jsem se nebál.

A jestli láska není navždy,

tak aspoň opravdová.

Radši jednu, co mě rozložila,

než sto, co byla jen slova.

Zůstaň ve mně…

ne jako rána,

ale jako směr.