Naposled! (Jaroslav Vrchlický, Sny o štěstí, 1876)

V loučení v Tvém objetí

slz nemohu zdržeti;

i ta snítka zachvěje se,

když s ní ptáče uletí!

Až můj život uvadne,

nebuď Ti to záhadné;

i studánka zakalí se,

když tam kámen upadne.

A má píseň blouznivá

víš proč ještě vyznívá?

Vždyť i slavík před svou smrtí

naposled se vyzpívá!