Z věčných dálek…(Otokar Březina, Tajemné dálky, 1895)

Z věčných dálek v duši mi zpívá

píseň montonní,

spodní oktáva zádumčivá

mé klaviatury jí zvoní.

Na rty ve smíchu mi vtéká,

třísla jak chuť do vína mého,

slzy nahořklé mléka

se stvolu přelomeného.

Vzpomínek rythmický ovan,

v žádostí bachantických tancích,

stesk její doznívá začarován

v resonancích.

V rozkoši krví mou se pění

a na samotách,

v dlouhá adagia polosnění

v pochmurných notách

mi vzrůstá. Paprsků umdlených mírem

neusíná,

jak oblaky hmyzů kovovým vírem

v černé klenby svých zvuků mne spíná

a vyssává. Ó dálky a noci,

mdloby a sny! Kam nelnou

se její tony? A jakou mocí

zničím ji v sobě, nezničitelnou?

Ve zpovědnicích a před oltáři,

v hrobových tiších biblioték,

studeným křídlem v tváři

vane mi její dotek,

v mé barvy se olejem slívá,

z křídel mých inspirac zvoní,

v žalu mém výsměšně zpívá

věčná a monotonní,

a na žhavých plotnách mého žití

v pěnivém klokotá varu

nápojem smrti mé, z nějž budu píti

Mysterium zmaru.