V říších nekonečné noci, kde se stíny jemně plíží,

nad hlubokými údolími nízko visí roztříštěný měsíc.

Vítr, truchlivý pláč, skrze staré, pokroucené stromy,

symfonie smutku, nesená lehkým vánkem.

Pavučiny protkané světlem hvězd, třpytivé a křehké,

šepot zapomenutých bohů v tomto strašidelném údolí.

V těch ztracených zemích, kde vládne temnota,

bloudíme v troskách rozbitého, blednoucího snu.

V těch ztracených zemích, kde duchové tiše pláčou,

věčný klid nás volá k chladnému a nekonečnému spánku.

V polích jemné šedi stojí popraskané náhrobky jako strážci,

každý z nich je tichým ukazatelem dávno zapomenutého dne.

Ve vzduchu je cítit smutek, hmatatelné zoufalství,

mrazivá, přízračná přítomnost, která všude přetrvává.

Černé růže kvetou v tichu, okvětní lístky potřísněné rosou,

Odrážejí dávný smutek, navždy chladný, pravdivý a krutý.

V těch ztracených zemích, kde vládne temnota,

bloudíme v troskách rozbitého, blednoucího snu.

V těch ztracených zemích, kde duchové tiše pláčou,

věčný klid nás volá k chladnému a nekonečnému spánku.

Závoj mezi světy se na tomto opuštěném místě ztenčuje,

záblesk toho, co bylo, ztracený a mizející půvab.

A v ozvěně ticha začíná vyvstávat stará pravda,

že i smrt je pomíjivá, pod tímto nebem bez hvězd.

V těch ztracených zemích, kde vládne temnota,

bloudíme v troskách rozbitého, blednoucího snu.

V těch ztracených zemích, kde duchové tiše pláčou,

věčný klid nás volá k chladnému a nekonečnému spánku.