Řekni, že vesmír je místnost, do které jsme vstoupili

omylem, když za námi cvakly dveře

a zavřely se. Bez kliky. Jen čistá, natřená zeď.

Takové žerty si bůh občas dovolí.

Řekni, že z okna je výhled na moře,

které není metafora, ale skutečná slaná voda,

jejíž zelená ramena tlačí na pevninu

s trpělivostí, jež připadá jako lhostejnost.

„Co jsi ty,“ ptá se, „než pomíjivé, jasné počasí?“

„A co jsem já, než to delší?“

Tu je tedy mysl malou lodí —

lodí po Walcottovi, s trupem natřeným odvážnou modří,

plující proti proudu, který sama vytvořila.

Veze svou jedinou otázku jako lucernu,

ne proto, aby viděla, ale aby byla viděna,

aby signalizovala: Jsem tady. Jsem tady. A ty?

Toto není zoufalství. Je to ticho,

které nastane, když motor ustane.

Je to ozubené kolo à la Ryan, které zapadne na místo,

ten nepatrný, nezbytný zvrat osudu:

Plevel, jenž najde skulinu v dlažbě.

Jediný, vytrvalý tón z klavíru

v bytě o patro níž.

Je to kámen po Hirshfieldové, spokojený být kamenem,

který v tobě zanechá pocit tíhy i lehkosti.

Je to spor, který jsi nevyhrál,

odpuštění, které přesto přišlo,

dopis, o kterém jsi myslel, že je ztracen.

Armitage by řekl, že je to severská houževnatost,

tvrdá pravda držená v ústech jako kamínek,

ohlazený teplem těla.

Je to hlas pro menší lítost,

láska, která je prací, práce, která je láskou,

to tvrdošíjné yorkshirské „ano“ tváří v tvář „ne“.

A Limónová by ukázala na toho zanedbaného koně

na poli, jak jeho velká hlava kývá

přes plot, jeho dech je teplý oblak

v chladném vzduchu. Řekla by: „Podívej.

Prostě se podívej. Jsme tu spolu.“

Smysl není v odpovědi.

Je v drsném jazyku na tvé dlani,

v cukru jablka, o které jste se podělili,

v tom kolosálním, dočasném, tlučícím srdci.

A tak pokračujeme, přišíváme své malé dny

k lemu nekonečna.

Němotná oprava. Krásná, třepivá nit.

Ne abychom ho zkrášlili, ale abychom na chvíli pocítili

tíhu toho oděvu a věděli, že jsme jej nosili.