Dřív jsem měl vítr v zádech,

hlavu vzhůru, srdce v plamenech.

Ale dnes je ticho ve mně,

jakoby se svět obrátil zády.

Slíbil jsem si, že nepolevím,

ale únava mi svazuje dlaně.

Zrcadlo mi vrací tvář,

kterou sotva poznávám.

Dívám se vzhůru, do prázdna hvězd,

možná mě slyší někdo – možná je to test.

Bože, slyšíš mě? Já už nevím sám,

proč srdce bolí, i když vím, že dýchám dál…

Klečím a prosím, zvedni mě z prachu,

slzy jak déšť stékají potichu.

Dej mi sílu, dej mi směr,

i když jsem slabý, Ty jsi fér.

Nechci zlato, slávu, ani sen,

jen kousek světla – ať neztratím se v tmě.

Každej nádech je jak kámen v hrudi,

ale pořád věřím, že ticho jednou ustoupí.

Andělé, přileťte ke mně teď,

vezměte tu bolest, co mě svírá v hrudi.

Bože, jsem na dně, už dál nemůžu,

prosím, ukaž mi světlo, aby zase svítilo v duši.

Možná ráno přinese nový den,

a já vstanu,

S vírou, že nejsem sám,

a že bolest pomine tam, kde láska má svůj plán.

Zpívám Ti tichou píseň bolesti,

věřím, že láska Tvá i temnotu přemůže.

I když Tě nevidím, vím, že jsi blízko,

stačí mi šepot, jen jedno slůvko.

Klečím a prosím, zvedni mě z prachu,

slzy jak déšť stékají potichu.

Dej mi sílu, dej mi směr,

i když jsem slabý, Ty jsi fér.