Před Tebou, tichý mysliteli,

pokorné k zemi vzdorné čelo skláním:

let ducha Tvého postihnouti smělý

jest duše mojí jediným jen přáním!

A není v světě krasšího mi ráje,

než co vykouzlí snivá duše Tvá,

kde slunce svit, jenž v šeru lesa hraje,

krůpějku rosy v démant změnit zná.

Tvá píseň orlem ve blankytu mizí

a motýlem zas hraje na květu,

ni duše hlubiny jí nejsou cizí:

kras plno tam, kde kmitla v přeletu.

To nejkrasší, co skryto v lidské hrudi,

ku rodné zemi svaté lásky cnost,

snů ševelem i bouří vzletu budí,

učíc nás znáti vlastní velikost.

Ó básníku, Ty’s slzou lásky Boha,

již uronil ve chvíli nejsladší!

Na prahu duše Tvé, jíž kloní má se noha,

jen chvilku stát — to k štěstí dostačí.