(Sloka 1)

Ráno mě vzbudil cizí mrak,

těžkej jak olovo, nešlo s tím hnout.

Cítil jsem tvůj tep, tvůj zmatek, tvůj tlak,

chtěla jsi ticho – tak nechej mě plout.

V práci jsem potil tu tvoji vinu,

vláčel jsem balík, co nebyl můj.

Už nebudu hromosvod v tvým stínu,

vlastníma nohama na zemi stůj.

(Refrén)

Mažu tu ikonu, stříhám ty dráty,

už nejsem online, už nejsem tvůj stín.

Dřív jsi mý slova brala jak ztráty,

teď v mým tichu hledáš svůj splín.

Nekoukej na profil, nic tam už nesvítí,

vypnul jsem signál, co tě měl hřát.

V mojí síti se už nechytíš do sítí,

učím se v tichu konečně stát.

(Sloka 2)

Dřív jsi jen zívala, když jsem ti hrál,

chtěla jsi názor, ale jenom jako.

Teď v každým řádku, co píšu dál,

hledáš svou tvář – marně, ty strako.

Krátíš si večery tím, co jsem složil,

všechno to „odpojení“ chutná jak blín.

Já tu svou Věž v sobě znovu už ožil,

ty v té svojí jeskyni hledej svůj stín.

(Bridge)

Už mi nepřijde blbý, že tě nevaruju,

že zmizím ze světa, kde jsi mě chtěla mít.

Vlastní detox si teď v sobě ordinuju,

vlastní cestu si teď v sobě musím snít.

(Outro)

Signál je pryč.

Ticho je lék.

Dívej se do tmy...

To je tvůj svět.