Vidím tě blízko,

přesto jsi dál a dál,

tvůj smích melodie,

co láme můj žal.

Chci tě oslovit,

boj proti chladu,

jen tichý dotyk ,

v prázdnu si kradu.

Jsi jako déšť,

co mě míjí,

tvé oči

mě opíjí.

Jsem jen stín,

co je skoro pryč,

tvůj svět je zavřený,

otočený klíč.

Tvůj pohled je slunce,

co spaluje noc,

i když jsi blízko,

já cítím bezmoc.

V mých snech jsi má,

ale ráno jsi pryč,

ztrácím se v naději,

co zlomila klíč.

Jsi jako vítr,

co hladí mou tvář,

mě neobejmeš,

nejsem tvůj oltář.

Jsem jen ticho,

co za tebou vane,

jsem jen poustevník,

co sám zůstane.

Jak můžeš být tak blízko,

a přitom tak vzdálená?

Jak můžeš nevidět,

že láska není bezbranná?

Hledám tě v každém kroku,

v každé vteřině,

ale ty kráčíš svou cestou,

v jiné krajině.

Jsi jako sen,

co zmizí při svítání,

pocit lásky,

co ztrácí se v hledání.

Jsem jen dotyk,

co nezná pevně,

platonická láska,

co umírá ve tmě.

Až jednou uvidíš,

co jsem ti dal,

možná pochopíš,

co jsem hledal.

Teď mizím v tichu,

zůstávám sám,

láska potichu,

mě pohřbí tam.