(Heavy, slow grand piano chords. The sound of a wooden stool creaking and a lighter clicking. A long exhale.)

(Male Voice - spoken, deep, raspy, grave and intimate)

Dobrý den...

Nenechte se rušit.

Jen se dívám.

(Piano starts playing a honey-slow, melancholic melody with emphasis on bass notes. Rubato tempo,

responding to the lyrics.)

(Male Voice - half-spoken, half-sung, very expressive, aged baritone):

Dobrý den, dámy, vy tiché a vzdálené

lovkyně myšlenek, do vlastních sítí chycené.

Vy, co tu mícháte lžičkou sedlinu dní

a máte pocit, že tahle káva je poslední.

Ta vráska na čele... ne, neuhýbejte pohledem...

To není stopa po stáří, co na někoho svedem.

To je jen podpis. Autogram života na kůži.

Důkaz, že jste kráčely v trní... i po růži.

(Music becomes softer, more melodic and tender. Strings fade in very subtly in the background.)

Vidím vás.

Tu s knihou, co čte už hodinu jednu stranu.

I vás, co čekáte na zprávu... nebo na záchranu?

Jste sochy, co drží strop téhle kavárny

bez vašich očí by tenhle svět byl jen... marný.

Jste ten neklid. Jste ta otázka bez odpovědi.

Jste důvod, proč číšník narovná záda... i když už šediví.

A proč i já, starý kocour, co zná už všechna gesta,

znovu a znovu hledám, kudy vede k vám cesta.

(Piano plays fortissimo - grandiose, fatalistic, slow but powerful emotion. Like a climax of a chanson.)

Tak děkuji.

Děkuji za to, že jste. Že prostě dýcháte.

Že tenhle banální, šedivý den... ve svátek namícháte.

Za vaši únavu. Za vaši něhu. I za ten strach.

Za to, že díky vám... není tu jenom prach.

Jste krásné.

Ne tím, co křičí z lesku titulních stránek,

ale tím příběhem... co vepsal se vám na spánek.

(Music returns to the quiet, smoky bar motif. Slowing down significantly.)

(Male Voice - whispering with deep respect):

Můj čas už vypršel. Účet je splacen.

Ale dokud jste tady...

...nikdo z nás není ztracen.

(Sound of a chair sliding back. A deep bow suggested by the silence.)

(Final piano chord fades into silence.)