Text: Vašek Mikuda

-----------------------

Žil byl jeden svatý otec,

stal se místní legendou.

Netrápil své hříšníky

žádnou přísnou agendou.

Poustevník jak světsky žil,

chci vám chvíli vyprávět.

Barnabáš se jmenoval,

Lidsky, s láskou viděl svět.

Jeho oltář byl spíš bar.

V lihu máčel bylinky.

Slivovice svěcená,

pod ní v lihu kořínky.

Radši rožnil divočáka,

Kobylky ho dusily.

Pečínku zval svatou kýtou,

hody se tam nosily.

Když šli k němu pro radu,

mával rukou: 'Dneska ne!'

'Bratře, mám zas migrénu,

medovina ta mě zve.'

V deníku si vedl soupis

hříchů, co ho bavily.

Místo modliteb a půstu

přezdívky ho držely.

S hygienou na štíru,

špínu měl jak svatý štít.

'Ďábel se jí vyhýbá,

nemusím se tolik mýt!'

Vařečkou si pokání

dával v rytmu písniček.

Hříchy byly zkušenost,

tak to bral náš bratříček.

Když se ptal ho biskup sám,

proč tak světsky vlastně žil,

'Já jen lidsky víru bral'

Barnabáš mu odvětil.

Dožil v klidu osmdesát,

s vínem v ruce odešel.

Na náhrobku nápis stojí:

I hospodou vejdeš v ráj!

A když večer ztichne kraj,

z jeskyně zní jeho smích.

Cinkot skla a veselí,

vzpomínka na jeho hřích.