Hlubiny bolesti (Otokar Březina, Země, 1901-1907)

Vod věčný pláč se v těžkých slzách ze skal prýštil,

pralesů dávných vlažil vegetaci kamennou

a v štolách nejhlubšího obzoru se tříštil

jak povzdech zajatého množství hořkou ozvěnou.

Tam sestoupli jsme v řadě své do díla tajemného,

pod zahrad kořeny a pod základy měst,

a v místech neznámých se báli světla svého,

jež v otrávených hloubkách nebezpečné jest.

A v hodinách, jež věků mlčením jsou obtěžkány,

jak tepot srdcí v zápase, úmluvy tajné signály,

svých bratří, naproti nám pracujících, rány

za stěnou kamennou v úžase bolestném jsme slýchali.

Ó tepající v hlubinách, neznámí, oddělení,

věřící církve tajemné a v katakomby zakleté,

za hlahol ran a srdcí svých bratrské pozdravení

jak pocel duchový na rty své přijměte!

Je skryt nám obraz váš a nadarmo se hrouží

zornice v žízni rozšířené do temnot,

a žhoucí výkřik náš, jenž skály proletěti touží,

v tragické ticho rozdrcen je pláčem věčných vod.

Však jaro táhne nad námi do sadův oslněných,

dní všemohoucích dvůr je provází

a z horizontů magických, do nekonečna rozvlněných,

žeň prvních květů královských se zdvíhá v sladké extasi...

Tam nejednou snad potkáme se v bílých zahrad zářích,

ve shromáždění májovém, když práce žár se utiší,

však jenom bledost záhadná na proměněných tvářích

nám prozradí, že v hlubinách jsme byli nejbližší.