Jezdím vlakem.

Mám to ráda.

Moje duše tu odkládá

váhu dnů a cizích chtění,

plyne krajem bez měření.

Pražce ťuknou: tady, tam,

chvíle, kdy je člověk sám.

koleje se pojí v jedno,

pak se loučí v nedohledno.

Lesy voní podél tratí,

pole klasů cestu zlatí,

srnčí stádo brodí mlhou

měkkou zemí rosou zvlhlou

Dravec hlídá z větve stromu

a já z práce frčím domů.

Hltám tím zrakem jestřábím,

svět, co se hýbe a já s ním.

Nejsem na startu ani v cíli,

jsem jen tady v tuhle chvíli,

nic mě v hlavě netlačí,

je v pořádku být jinačí.

Nádraží jak starý dopis

pamatuje tabák do plic,

odlesky lidí na fasádě,

kteří na lístky stojí v řadě.

Z okna vidím cizí dvory,

velké životy i malé spory,

cizí tváře sdílí slova,

blízkost náhlá, opravdová,

srdce změkne, i když ví,

že ta chvíle se rozptýlí.

„Dobré ráno,“ řekne průvodčí,

milý muž se za mnou otočí.

světla vlaku tlumí clonu

a já čekám na perónu,

až nastoupím do kupé,

co se z dneška vyklube.

My snílci jsme neúnavní.

Jedu.

Jsem.

A to je hlavní.