Text: Vašek Mikuda

-----------------------

V Lakotíně šeptem mluví,

nikdo se tím ne chlubí.

Jedna Anča k sestře Hanče,

spěchala hned pro koláče.

Zavětřila libé vůně,

po koláčích Anča stůně.

Viděla ji přes ulici,

dala koláč ženě, strýci.

Dej mi Hančo malej drobek,

od koláče třeba spodek.

Ty jsi dobrák, dej mi všecko,

už ti kyne další těsto.

Štědrá sestra lakotnou,

chtěla často nakopnout.

Neuměla říci ne,

uvnitř jí to drásá, štve.

Jednou Anča lakotná,

plakala jak chudobná.

Proč má starej u ponku

na štokrdleti portmonku?

To i dobrák ztratí nervy,

má je přeci jenom jedny.

Porodila naše matka,

jednu hodnou, potom spratka!

Přehršel ti sypu mouky,

sama zažeň mlsný choutky.

Jak lopaty ruce máš,

habaděj mi zpátky dáš.

Koláče si sama peč,

přijdu k tobě, dáme řeč.

Neměla jsi nikdy dost,

brzdi svoji lakomost!

Býti dobrák tíhou je,

když lakota panuje.

Uč se dávat, říkat ne,

v rovnováze kouzlo je.