Slyšet, kterak hučí vlak

(Nocturno, Viktor Dyk, Okno, 1916-1917)

Slyšet, kterak hučí vlak,

neboť noc je příliš tichá.

Nesmírný dnes cítím tlak,

těžko se mi, těžko dýchá.

Marno celou přecházet.

Nechce se srdce ta tíha.

Dlouho do noci jsem čet’,

ale z ruky padá kniha.

Je to smutná vzpomínka?

Těžký sen to, který vkročí

v celu moji zlehýnka?

Zavru umdlené své oči.

Stáhnu raděj oponu,

nežli vidět smutné děje.

Nechci vědět o stonu,

když se nikdo neusměje.

Zavru zrak, než přece zřím

zraky horečné, tvář bledou.

Oknem pootevřeným

slyšet je, jak vlaky jedou.