Co se děje večer

(Jaroslav Vrchlický, Eklogy a písně, 1889)

Mlha stoupá z dolin jak z obětní misky

dým kadidla; noc ve stínech se blíží.

Jak silhouetta v dálce obraz vísky…

Hle, bludička, kde cesty dvě se kříží.

Jest čas, kdy východ měsíce jest blízký.

Pták slétl na keř, listů hustou mříží

se dívá v hnízdo mladým pokrm nesa;

ve vodách vzpomínek se duše zhlíží

a ve močálu chmurné rysy lesa.

Teď hlavy milujících víc se níží.

Hle, netopýr se vznes’ a opět klesá,

jest roveň myšlence, jež duši hledá,

kde v čin by zrála. Kdesi cvrček plesá,

to srdce stepi. — Rosa v trávu sedá.

Proud světla trysk’. — Ó pohleď na nebesa!

Jak nevěsta pod závojem tak bledá

se vznáší luna tichá, zamyšlená,

svit její ptákům v hnízdech usnout nedá,

ni přáním, jež vrou v srdcích bezejmenná.

A z ňader dívčích šat se zvolna zvedá…

Slyš větru van, kdos šepce a kdos stená,

zvuk polibku se v šum rákosu mísí,

u břehu na stříbro se láme pěna,

na květech motýl, rty na retech visí.

Tu srdce poprv cítí, co jest žena.

A kolem klid. Vše v matné splývá rysy;

noc stíny, dívka vlasy rozpustila.

Z tmy vstalo štěstí, jež jsi zažil kdysi,

a vůně z květů. Noc tě zatopila.

Ó prostor vesmíru! Ó čím v něm ty jsi?

Jsem myšlenkou, v niž božská láska slila

své paprsky. Dvě duše v jednu skanou,

jak ústa jich se v snění políbila;

a naše rty se líbat nepřestanou.

Tys luno svědkem, viď, labuti bílá?