Text: Vašek Mikuda

-----------------------

Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho,

prostež od boha pomoci a dúfajte v něho.

Husité dnes předky slaví,

průvod, hudbu nevnímám.

Pochodeň má v srdci hoří,

k milé mojí pospíchám.

Bratra Žižku v úctě míjím,

palcátem on pokynul.

Dávné časy ožívají,

duch hrdinů nezhynul.

Na praporu kalich rudý,

rolník, měšťan v pravdě vstal.

Halapartny, kuše, cepy,

obraz ten zas ožívá.

Zmatený jsem, v očích vize,

vzpomínky snad nejsou mé.

Před bitvou své kopí třímám,

úkryt v hradbě vozové.

Oheň v paži, šíp tam trčí,

v prachu země skomírám.

Rány krutý boj žalují,

bratry své již nevnímám.

Železa chlad, bolest ran,

Prokop káže proprium.

Jáhni na ně! Bodni kopím!

Věř! Dominus nobiskum.

Svíce v kapli Janku hoří

láskou, vírou, nadějí.

Silné masti, pohlazení,

ránu brzy zacelí.

V srdci světlo nehasnoucí.

Věrnou lásku, slib si dáme.

My jsme boží bojovníci,

v nebi se zas setkáme.

Ve dvou tělech duše jedna,

čas nemá zde žádnou moc.

Léčitelka duše, těla,

zas přispěchá na pomoc.

Stále na mé vize myslím,

plný něhy, bolesti.

Chvěje se též moje milá,

v tichosti mě vyslechni.

Jiné je dnes obejmutí,

šeptem se mi svěřila.

Také měl si vize Janku,

rány tvé jsem celila?

Navěky jsme poutníky,

láska naše nezná čas.

Víc než slovo, smysl žití,

setkají se duše zas.