Má šaty z ranní mlhy, co se válí,

a vlasy z trávy, co se v slunci pálí,

její hlas zní jako med, co stéká po lžíci.

A její oči připomínají hlubokou studnici,

když přijde za tebou, tak svět se náhle ztiší,

a všechny starosti se rázem rozplynou v její říši.

Jen tiše zašeptá: "Všechno má svůj čas."

A zpívá ta, co voní po seně,

je to paní Lenost, co tě drží tak jemně.

Říká, že zítra je taky den,

tak proč bys měl dneska chodit ven?

Je sladká jak hřích, je tichá jak mech,

je to láska, co ti bere dech.

Staví si hrady z odložených plánů,

a její království je na dně džbánu,

toho džbánu s čajem, co dávno vychladnul.

Když jsi jen koukal z okna a tiše usínal,

její parfémy jsou vůně starých knih,

a prach, co sedá na křídlech motýlích.

Je to chvíle, kdy nemusíš nic.

A zpívá ta, co voní po seně,

je to paní Lenost, co tě drží tak jemně.

Říká, že zítra je taky den,

tak proč bys měl dneska chodit ven?

Je sladká jak hřích, je tichá jak mech,

je to láska, co ti bere dech.

Není zlá, jenom tě chrání,

před světem venku, co tě tak zraní.

Před spěchem a hlukem, před tou vší lží.

Jen tě drží v náručí, kde se tak krásně spí.

A ty víš, že bys už měl jít... ale nechce se ti.

A zpívá ta, co voní po seně, ("áááh" a "úúúh")

je to paní Lenost, co tě drží tak jemně. ("áááh" a "úúúh")

Říká, že zítra je taky den, ("áááh" a "úúúh")

tak proč bys měl dneska chodit ven? ("áááh" a "úúúh")

Je sladká jak hřích, je tichá jak mech, ("áááh" a "úúúh")

je to láska, co ti bere dech. ("áááh")

Co ti bere dech...

("áááh" a "úúúh")

Co ti bere dech...

("áááh")