Všední stesk

(Jaroslav Vrchlický, Bodláčí z Parnassu, 1900)

Tak vše nám prospívá i umění i věda,

a přece, Bůh to ví, to pravý úkoj nedá,

je těžko mysliti, je těžko zápasiti,

a ještě hůře jest, chtít v taký úhor síti.

Tu zamyslím se vždy a ptám se: Bože, k čemu

ten rázný povzlet je k azuru hvězdnatému,

ten cit jen pro krásu, to chtění velkolepé,

když všecko tady spí a všecko je tu slepé?

Když může drzý zisk snů edeny se šířit,

když každý hlupák můž’ v orgiích slávy hýřit,

když vše tu na prodej i štětec jako péro,

když nikde záblesku a pouze šero, šero?

Nač stále zápasy, když východu zde není?

Nač svěží povzlety, když za vším otupění,

Tu sám se nedivím, že tak jsem rozmrzelý,

vždyť všady trubce zřím, kde vidět chtěl jsem včely.

EN (generatepoem.io):

Everyday longing

All things benefit us, both art and science,

Yet, God knows, true joy eludes our happiness.

It’s hard to think, it’s hard to strive,

And harder still, to plant in barren drive.

I pause to ponder, and ask, “O Lord,

What’s the point of this bold ascent toward

The azure starry expanse, this yearning for grace,

When all here lies dormant, and all is a race?”

When brazen dreams of Eden spread wide,

When every fool can revel in glory’s tide,

When all is for sale, even brush as a quill,

When nowhere’s a glimmer, just shadows that chill?

Why this endless struggle, when no dawn can be seen?

Why these buoyant flights, when dullness reigns keen?

I find no surprise in my bitter dismay,

For everywhere I look, I see drones, not bees at play.