Hovoří duše (Viktor Dyk, Okno, 1916-1917)

Hovoří duše přes roky a věky

a duše mrtvých sdílí s žijícím

svou lásku, záští, radosti své, vzteky.

V temnotě časů blesk se kmitne

děsivě jasný, klikatý.

Jediná stránka tebe chytne.

Promluví řečí plamennou

a dlouho do noci sedíš

nad knihou dávno dočtenou.

Jediná stránka napoví

dramatu scénu, román krutý.

Ostatek vezmou hřbitovy.

Jediné slovo jasně zazní,

ozvěnu vzbudí u vnuků.

Je bázeň mrtvých živých bázní.

Životy, které prošly pekly,

určení měly jediné:

by dobré slovo příštím řekly.

A strašný bývá někdy bol,

nesnesitelno vlastní hoře,

strašnější ještě hoře kol…

Leč je ti jasno, proč jsi žil,

jediným slovem, dobrým slovem

bys, mrtvý, živé vykoupil.

Břemeno unes úlohy.

A netruchli, že málo zbude,

co přečká dnešek ubohý.

Jediné slovo, jedno volání!

A kdo to bude, koho vzbudí

mrtvého výkřik ze spaní?