No, a zase je rok pryč a máme tu vánoční večírek. Nesnáším to, nejsem společenský tvor. Už vloni jsem se omluvil, to letos, asi budu muset jít. Jsem technikem v nové jaderné elektrárně a žiju jen pro svou práci a miluji knihy o fyzice. Tak už to začalo, všichni se náramně baví, jenom já sedím u stolu jak moula. Znenadání vplulo do sálu nádherné stvoření s dlouhými hnědými vlasy, s očima jak černé uhlíky. Bože, a ta ňadra, radost pohledět. Všude bylo plno, jen u mě prázdné místo, protože se mnou nechtěl nikdo sedět. Rozhlédla se po sále a pak zamířila přímo k mému stolu. Chlapi koukali, jak z jara. Přisedla si a za chvíli jsme byli v družném hovoru. Po pár skleničkách se přiznala, že studovala fyziku. Kde probírali všechno možné a taky atomovou energii, tak chtěla všechno vidět na vlastní oči, jak to funguje v praxi, vysvětlovala mi potichu a dodala, že ale nezná nikoho, kdo by tam pracoval, a všechno ji ukázal. Pak na mě mrkla svým nevinným pohledem. No, počkejte, počkejte, já tam pracuji. Co byste chtěla vědět? Já vám můžu nějaké informace dát. Když jste fyzička, tak to jistě všechno pochopíte, řekl jsem nadšeně, že máme rádi oba fyziku. Pak se začala vyptávat na to, jak co funguje, co jednotlivá zařízení umí a tak. Popíjíme červené víno a já ji dokonce několikrát vyzval k tanci. Ani jsem nevěděl, že umím tak krásně tančit. Byl jsem z ní celý bez sebe. U stolu jsme pokračovali v naší debatě kolem věcí fyziky a atomové energie. Byl jsem už docela opilý, když jsme šli zase tančit. Přitiskl jsem ji k sobě a ucítil její pevná ňadra. Moje ruka sjížděla po jejich zádech níž, a níž. To je zajímavé. Pomyslel jsem si, přece jen nejsem úplné dřevo. Ucítil jsem příležitost, když se ke mně otočila zády, a já jsem sjížděl rukou dolů na pupík, a níže, a níže. Vzrušením jsem ani nedýchal. Najednou se odtrhla a řekla, promiň, mám už delší dobu hroznou žízeň. Zajdeš mi pro něco? Díky. S těmito slovy odešla na toalety. Když jsem se vrátil s pitím, už tady nebyla, ani u stolu, ani na tanečním parketu, nikde jsem ji prostě neviděl. Pak jsem si všiml obálky na stole. Rozdělám ji. Tam je složený papír a úhledným ženským písmem je napsán vzkaz. Měl jsi velké štěstí, a asi by ses velmi divil, kdybys sjel tou rukou ještě níže. Nahmatal bys totiž koule. Podepsán, rozvědčík Kirilov. Jó, a moc děkuji za detailní informace o vaší zcela nové atomové elektrárně. Je s potěšením, že si nám je takto nenásilně a zcela dobrovolně předal. Dobrou noc. Rozvědčík Kirilov.