Ztracení (Otokar Březina, Země, 1901-1907)

Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz,
a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás;
když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila,
jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.

Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou,
zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou;
a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty,
tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.

A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví,
zem celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví,
a v ohni poledne našeho do jejich duší plá
skrytého žití druhého halucinace zlá.

A v soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí,
užaslí naší bolestí jsou cizí naší naději
a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou,
kde leží jejich domov ztracený, poznati nemohou.

Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě,
jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě,
a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli:
přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?

Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní,
kde, tiší, dveře otevrou, odmlčují se přítomní,
a této země dívky radostné když přivolají touhou svou,
tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.

A jenom děti, které země dosud neznají,
bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají,
když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých
volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených...