Ty mne těšíš, kdy má hvězda klesá,

kdy mi osud z trnů věnce vije,

drahé tužby výš a dále nesa,

krásná, svatá matko poezie.

Ty mne chráníš jako temno lesa

žhavým paprskům květ jemný kryje,

a tvůj stín tím zvučným tichem plesá,

jež mi v duši požehnání lije.

A kdy mrak mi vzchází na obzoru,

zlatíš jej jak záře večerní,

klesající za oblačnou horu.

A kde blaha mého stan se sřítí,

ty jak břečťan věčnou zelení

spoustu ssutin vlídně budeš krýti.