V tu chvíli, kdy se slunce skrývá…

(Victor Hugo, Jaroslav Vrchlický)

V tu chvíli, kdy se slunce skrývá,

kdy večer v lesích bloudím sám,

v snech duše snící, sama, divá,

se zděšen vzdávám lesním tmám;

Kdy u dubu se v snění hřížím,

knih nechám, jež jsem stokrát čet’,

přes nohu druhou nohu skřížím,

víc neslyším, jen hledím v před;

Vy díte: Sní! Co mu to nedá?

Ach, ano sním a vidím stín,

v němž hvězda ideal se zvedá

a kol mne vstává ze hlubin.

Tím v tělo noci, jež vše maří

zářící světlo přede mnou,

zřím, blížiti se k mojí tváři

tak mnohou bytost tajemnou!

Já vidím zjevy z říše bájí,

to hlasy, tvary, vzdechy jsou,

svět, v kterém naděje se tají,

jejž nazýváme vzpomínkou!

Já ve tmavý se prostor řítím,

jenž otvírá se smyslům mým,

já pronikati tmou se cítím,

já otce svého, matku zřím!

já anděla zřím, let’ kol spěchem,

to’s ty, má dcero, uhaslá,

já nevím, jakým cizím dechem

se duše sladce zahřála!

To tím, ať hvozd se kolem klene,

ať klidný strop, ať jas, ať mrak,

že stíny mrtvých neviděné

svůj na mne upírají zrak!