V rohu chodby tiše stál,

ten stín, co nikdy nevolal.

Jen občas světlo zhasne,

a věc se z místa přenese,

Někdy si vrzne starý práh,

jako by šel, až zvedne prach.

Jako by chtěl nám něco říct,

neodešel – a stále nemá klid.

Snad hledá jméno, tvář či hlas,

snad čeká, až přijde jeho čas.

Nebo jen nechce být navždy sám,

dům už ho nepustí, ten pocit mám

nedělá neplechu, jen je tu,

ve stínech rána, i v šeru.

A my tu žijem, nemáme tucha,

řekni nám co jsi za ducha?

A tak tu spolu přebýváme,

my v jiném čase, dimenzi známé.

On mlčky kráčí zdí i stropem,

každý si žijeme, jiným tempem

Snad hledá jméno, tvář či hlas,

snad čeká, až přijde jeho čas.

Nebo jen nechce být navždy sám,

dům už ho nepustí, ten pocit mám

On nikdy nejde přes náš práh,

a přesto občas stojí v tmách.

Nezavíráme před ním dveře,

žijeme si každý ve své sféře.

Jsme jenom hosti, stejně jak on,

čas kolem plyne, tichý jak ston.

A jestli zůstane, nebo chce spát,

necháme jemu. Co víc můžem dát?.

Snad hledá jméno, tvář či hlas,

snad čeká, až přijde jeho čas.

Nebo jen nechce být navždy sám,

dům už ho nepustí, ten pocit mám